Šríla Bhakti Vallabha Tírtha Mahárádža
gaurāvirbhāva-bhūmes tvań nirdeșţā sajjana-priyaģ
vaișņava-sārvabhauma śrī jagannāthāya te namaģ
„Skládám ti svoje poklony, Džagannáthe. Zdobí tě titul vaišnava-sarvabhauma, neboť jsi byl nejpřednějším Vaišnavou své doby. Jsi převelice drahý Pánovi a svojí božskou vizí jsi dokázal odhalit místo Maháprabhuova příchodu do tohoto světa.”
vaișņava-sārvabhauma-śrī-jagannātha-prabhu tathā
śrī-mayāpura-dhāmnas tu nirdeștā-sajjana-priyaģ
„Dalším následovníkem v učednické linii je Džagannáth Prabhu, známý jakožto vaišnava-sárvabhauma, ten, který je drahý Vaišnavům. To on objevil svatý dhám Šrí Májápuru.” Džagannáth Dás se narodil ve vážené rodině v kraji Tangail, v dnešní Bangladéši, kolem roku 1780. Jména jeho rodičů jsou neznámá. Po přijetí paramahamsa-véše se v Navadvípu a Vrindávaně oddával natolik příkladnému bhadžanu, že byl všemi bhadžanánandími přijat za jejich vůdce. V tomto světě pobyl po více než jedno století.
Během jeho pobytu ve Vradži dorazil do Vrindávany jistý profesionální kazatel Bhágavaty z Katwy, s vyhlídkou zisku peněz a slávy. Ačkoliv dokázal excelentně vyprávět Bhágavatu, odříkaví Vaišnavové neprojevovali o jeho kázání žádný zájem. Když se otázal na příčinu jejich nezájmu, vysvětlil mu Džagannáth spolu s dalšími oddanými, že takové kázání Bhágavaty, které je přednášeno člověkem s odlišnou motivací, nelze označit za skutečné vysvětlení Bhágavaty. Jeho slova nemůžou mít příznivý účinek na nikoho, dokonce ani na něho samotného. Díky jejich milosti se kazatel vzdal svého hmotného smýšlení a stal se natolik pokorným Vaišnavou, že vzdával své plné poklony každé živé bytosti ve svatém dhámu. Bábádží Mahárádža byl sám odevzdaným bhadžanánandím, nevěřil však, že by mělo být nekvalifikovaným a hmotnými touhami naplněným žákům dovoleno jednat pod záminkou uctívání Svatého Jména takovým způsobem, který škodí službě Višnuovi a Vaišnavům. Méně způsobilé žáky, kteří přijali odříkavý stav, proto zaměstnal na zahradě nedaleko od svého obydlí, aby tak získal zeleninu vhodnou k obětování Božstvu a Vaišnavům. Jestliže nejsou smysly zaměstnány službou Višnuovi a Vaišnavům, je nemožné dosáhnout způsobilosti ke správnému pronášení Jména a tak pocítit Jeho sílu.
Šríla Bhaktisiddhánta Sarasvatí uvádí: „Učení Siddhy Džagannátha Dáse Bábádžího následovalo linii Rúpy Gósvámího: v žádném případě by nepřijal jakákoli pozlátka, snažící se způsobit zmatení božského sentimentu. Svaté Jméno pronášené s přestupky nelze v žádném případě ztotožňovat s čistým Jménem. Písma se vyjadřují o pozitivním efektu pronášení Jména s přestupky i bez nich, to však nelze srovnávat s pronášením Jména zbaveného deseti přestupků. Bylo by sebeklamem se domnívat, že se můžeme vědomě či nevědomě dopouštět jakéhokoliv z deseti přestupků a přesto účinně pronášet Svaté Jméno.”
S Bhaktivinódem Thákurou se Džagannáth Dás Bábádží setkal poprvé roku 1880. Druhé setkání se událo roku 1891, kdy strávili celou noc (bylo právě ékádaší) diskutováním harikathá. Bhaktivinód Thákura to popisuje: „Po probdělé noci se lidé z celé vesnice sešli v osm hodin ráno ke společnému nagar-sankírtanu. Je nemožné popsat extatické projevy Bábádží Mahárádži, kráčejícího v čele celé kírtanové skupiny. Přestože mu tehdy bylo už více než sto let, tančil a zpíval jako lev. Někdy zpíval tento verš: „Co je to za Božské Jméno, které Nitáj přinesl? Přišel na tržiště se Jménem, které prodává za cenu víry!“
Během svého zpěvu plakal a v extázi klesal k zemi. Potom jsem spatřil něco, co ještě nikdy předtím. Všichni ostatní byli nakaženi jeho náladou: jejich oči se zalily slzami a jejich vlasy byly zježené a přestože nebyli téměř schopni zpívat, zůstávali ponořeni v kírtanu a divokém tanci.”
Urostlý vradžavásí jménem Bihárí Dás byl osobním služebníkem Bábádží Mahárádži. Usadil Bábádží Mahárádžu do velkého proutěného koše a v něm ho nosil z místa na místo. I přes svůj vysoký věk měl Bábádží Mahárádža stále dobrý zrak, jen jeho víčka už visela dolů, proto když se chtěl na něco podívat, musel si je zvednout. Říká se, že Bihárí Dásdží přinesl Bábádží Mahárádžu až k místu zrození Šrí Čaitanji Maháprabhua. Jakmile dorazili, vyskočil Bábádží Mahárádža z koše a dal se do šíleného tance a zpěvu „Džaj Sačínandana, Gaura-Hari”. Svojí božskou vizí dokázal označit místo Maháprabhuova zrození a později také místo, na němž Kazi prorazil mridangu. Toto místo je známé jako Khola-bhangar Danga a samozřejmě je to Šrívás Angan, místo na němž se Maháprabhu oddával Svým celonočním kírtanům. S blížícím se odchodem Bábádží Mahárádži se jeho tělo stále více hrbilo a vypadal pohuble. Přesto však během kírtanu nadále tančil a během tance se natahoval do celé své výšky šesti stop. Když se během kírtanu nořil do extatického prožitku, vyskakoval někdy pět až šest stop do vzduchu. Svojí vysokou postavou a dlouhými pažemi dával lidem vzpomenout na Maháprabhua.
Džagannáth Dás Bábádží odešel z tohoto světa 25. února 1895. Šríla Bhaktivinóda Thákura při této příležitosti napsal: „V deset hodin ráno opustil letitý vůdce Vaišnavů svůj bhadžan-kutir v Koladvípu a vstoupil do svého věčného sídla. Siddha Bábádží Mahášaja se vydal do duchovního světa, zanechávaje tak celý tento svět v temnotě. Naše oči už nebudou nadále schopny pozorovat jeho extatický tanec při kírtanu. Kéž nám ze svého místa v duchovním sídle udělí svá požehnání.”